V pasti úsměvu 1. čast

---

Kráčím temnou a mokrou uličkou, všude je cítit smrad kouře, chcánek a hoven.
Neohlížím se, kam šlapu, cítím tak známý pach krve, že mě to láká dál. Ach ano, ta vůně ve mně probouzí vzrušení.

Vzrušení zabít a slyšet ten krásný zvuk, který začíná: „Prosím, nezabíjej mě.“
Ale když bodám do těla a trhám ho na kusy, v uších mi zní křik oběti, kterou právě zabíjím.

Byla to mladá žena, černé vlasy jí pokrývaly zohavenou tvář.
Nesnáším ženy – jsou jen nástrojem pro další potomky a jsou tak naivní.
Ach, vře se mi krev při pomyšlení na ně, mám zase chuť do nějaké bodat.

Skláněl jsem se dál nad tím bezvládným tělem a usmíval se.
V tu chvíli jsem uslyšel kroky, které se blížily ke mně.

Pomalu jsem se narovnal a vytáhl svůj krvavý nůž z těla.
Pak jsem ji uviděl…

Její bledá kůže a mrtvé oči bez výrazu, na tváři žádná známka strachu.
Černé vlasy jí vlály ve větru, jako kdyby byla nějaký přízrak.

Usměvavě jsem si začal hrát s nožem, když mě však spatřila, dala se na útěk.
Miluju hru na kočku a myš.
Můj smích se nesl uličkami, zatímco jsem za ní běžel.

"Stůj, holčičko," psychopaticky jsem se zasmál.
Když jsme zahnuli za roh, ucítil jsem štiplavou bolest na tváři.
Ještě nikdy se nikdo neodvážil mě praštit.

Zastavil jsem se a olízl kapku krve, která mi stékala z koutku úst.
Chuť železa mě rozdráždila, ale zároveň pobavila.

Přede mnou stála ona.
Žádný strach v očích, jen nepochopitelný klid.
Jako by věděla něco, co já ne.

„Ty malá couro,“ zavrčel jsem a vykročil směrem k ní.
Čekal jsem, že ustoupí, že začne křičet nebo utíkat – ale ona jen stála a sledovala mě tím prázdným, ledovým pohledem.

Každý můj krok se ozýval dutě po mokrém asfaltu, ale ona se ani nepohnula.
Bylo to… zneklidňující.

Natáhl jsem ruku, chtěl jsem ji chytit pod krkem a přitisknout ke zdi.
Jenže v tu chvíli se usmála.
Jemně, sotva znatelně – a mně přeběhl mráz po zádech.

Bylo to poprvé, co jsem se takhle cítil, však jsem dlouho nečekal a chytil ji za ten malý krk.
Díval jsem se jí do očí, jako bych jí vypaloval duši, která je dávno spálená.

Bez jediného myšlení jsem do ní vrazil nůž, pomalu a jistě z ní řekla krev.
Tak krásně rudě zbarvená.

Její tělo poté zkolabovalo, nečekal jsem a vzal ji do náruče.
Mám s ní ještě spoustu plánů.

Odnesl jsem ji do svého schátralého domu a ošetřil její ránu.
Nechal jsem ji tam ležet, zatímco jsem se na židli pohupoval a čekal, než se probudí.

Ležela na staré matraci, její dech byl pomalý a nepravidelný.
Stíny se jí míhaly po tváři, zatímco já ji sledoval.
V mé hlavě se mísila trpělivost s nedočkavostí – chtěl jsem vidět, jak otevře oči.

Pak se pohnula.
Nejprve jen lehký záškub ruky, potom slabý sten.

Naklonil jsem se blíž a s potěšením sledoval, jak se její víčka pomalu zvedají.
Naše pohledy se střetly.

Čekal jsem strach. Čekal jsem prosby.
Ale místo toho jsem v jejích očích uviděl něco, co mě zaskočilo – klid.
Možná zvědavost.

„Kde to jsem?“ zašeptala chraplavým hlasem.

Usmál jsem se, přejel si jazykem po rtech a tiše odpověděl:
„U mě. A teď budeme spolu… hrát.“

Rozhostilo se ticho, přerušované jen kapáním vody ze stropu.
Ona se ani nepohnula. Jen mě dál sledovala.
A já si uvědomil, že tohle nebude obyčejná hra.

Její oči na mě pořád hleděly – příliš klidné, až mě to dráždilo.
„Chceš hrát tvrději?“ zavrčel jsem a sevřel nůž.

Bez varování jsem jej zaryl do starého dřevěného stolu těsně vedle její hlavy.
Zvuk kovu, který se zabořil do prasklého dřeva, se rozlehl celým domem.
Ona ani nemrkala.

To mě rozzuřilo ještě víc.
Popadl jsem ji za rameno a hrubě ji stáhl z matrace na studenou zem.
Její tělo dopadlo těžce, ozvalo se tlumené zadunění.

„Křič!“ zařval jsem, hlas mi vibroval v prázdných zdech.
Ale z jejích úst nevyšel ani hlásek.

Vzduch byl těžký, naplněný pachem krve a zatuchliny.
Každý můj pohyb byl prudší, silnější – chtěl jsem ji zlomit.
A přesto, i když jsem ji nutil k bolesti, její pohled zůstával stejný.

A to bylo horší než jakýkoli odpor.
Bylo to, jako by si se mnou hrála ona.

V záchvatu vzteku jsem ji začal bodat do stehna.
Ale to mi nestačilo, chtěl jsem víc.

---