Půlnoční hodina, právě teď odbyla,
však dívka v bílém mé srdce zlomila.
Z mlhy se zjevila, jak přízrak z dávných snů,
v očích jí planul chlad, v duši jen stín a tmu.
Ruku mi natáhla, hlas jako šepot zvonů,
lákala k sobě dál do říše věčných sklonů.
A já, jak očarován, kráčel jsem za jejím krokem,
netuše, že láska má skončí krvavým rokem.
V jejích očích jsem byl jen loutka,
a viděl jsem, jak mým slovům nenaslouchá.
Mé city drtila v tichém smíchu,
jak růži lámala v ranním pichu.
Srdce mi vzala, však úsměv klamný,
zanechala v duši jen stín a rány.
A když se nocí rozplynula v dál,
zůstal jsem sám — jen prázdný sál.
Žádné komentáře:
Okomentovat