Nečekané city - 3. díl

Rozhlédl jsem se po místnosti a na stole byl Císařský úsměv, který popíjel Nie Huaisang. K němu se přidal i Wei a já tam stál jako socha. 

“Děláte si srandu?!" křikl jsem. 

“Psst!" zasyčeli oba dva jako nějací hadí.

Podíval jsem se na ně a oni vesele popíjeli. Nechci mít z toho nějaký problém, ale to pití mě tak lákalo. A tak jsem si k nim přisedl a začal s nimi pít. 

Chvílemi jsme se bavili a i vyváděli, ale pak nastal náš konec. 

“Co tu děláte?!" křikl Lan Wangi, který pravděpodobně slyšel naše výkřiky. 

Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem popadl nohy na ramena. Byl jsem opilý a s tím spěchem jsem do někoho narazil. 

Nevěděl jsem kdo to byl, dokuď mi nepomohl na nohy Lan Xichen?

Trochu jsem se ho lekl, ale když mě viděl, měl ustaraný obličej. 

“Jiangu, víte že máte problém?" optal se Xichen ustaraně. 

Jakoby nechtěl, abych měl trest. V Oblačného zákoutí jsou asi tisíc pravidel a já porušil několik. Nevěděl jsem jestli se mám za sebe stydět, nebo utéct jako nějaký zbabělec.

“Jste v pořádku?" optal se a poklepal mi na rameno. 

Nevydržel jsem to, a tak jsem chtěl odejít, ale jeho silná ruka mě chytila a já zůstal stát. Nevím co se stane dál, ale jsem zvědavý. 

“Doprovodím vás do pokoje." řekl a chytil mě pevně kolem pasu a mou paži mi přehodil přes jeho rameno.

Byl jsem určitě červený jako paprika, ale jeho dotek byl tak jemný, že mě ukolébával k spánku. 

-druhý den-

Probudil jsem se a příšerně mě bolela hlava. Ale než jsem se stačil porozhlédnout, někdo mě silně chytil a dotáhl na místo, kde se udělují tresty. 

Byl jsem tam já, Wei a Nie. Ale ještě někdo, jehož přítomnost mě zarazila, byl to Wangi a skláněl se před pánem Qirenem.

“Dopustili jste se předsudku, a tak máte trest." řekl Qiren a jeho oči pořád pozorovaly Weie. 

Wei dostal 50 ran s Lanem a my s Niem 20. Dalo se to přežít, jsem přece silný muž, který jednoho dne bude král. 

Po tomto trestu mě odvedl Xichen do pokoje. 

“Je mi líto tě takhle vidět." pověděl Xichen smutně. 

“Zasloužil jsem si to." řekl jsem. 

“Nemyslím si to." řekl a podíval se na mě. 

Jeho oči byly plné smutku a starostí, že mi to trhalo srdce. 

Chtěl jsem odejít do svého pokoje, ale jeho hlas mě donutil se zastavit. 

“Nezapomeň na dnešní učení na citeru." oznámil a usmál se. 

Zdá se mi to a nebo mu je o něco líp. Přikývl jsem a odešel do pokoje. Tam jsem si oblékl mé obvyklé oblečení mého klanu. Můj klan má barvu fialovou a proto mám i šňůrku fialovou. 

Ale vždy když si vybavím fialovou, tak myslím na náš dotyk prstů. 

Někdy to vážně přehráním. Rozpustil jsem si vlasy a učesal je. Pak jsem je vzal a svázal do culíku. 

Jsem připraven, takže mohu odejít. Dnes nemáme školu, a proto jdu do sadu. 

První jsem si myslel, že tam budu sám, ale on tam byl dřív než já. 

Nevím proč, ale měl jsem touhu ho obejmout, když tam seděl a nevědomě si hrál s prsty. 

Přišel jsem k němu a hned co mě zahlédl vstal a šel za mnou. 

“Jsem rád, že tu jsi." pověděl s úsměvem. 

“Já jsem rád, že mě budete učit." řekl jsem.

“Pojďme teda začít." oznámil a sedl si. 

Sedl jsem si vedle něj a čekal co se bude dít dál. Ale pak se stali to co jsem nečekal. Vzal mou ruku a položil jí na citeru. Jeho prsty se zapletly do mých a já nechápal co se děje. 

Podíval jsem se na něj s nechápavým pohledem. Nevěděl jsem že to někdy udělám, ale byl tak přitažlivý a neodotelný. 

Chytil jsem jeho pramen vlasů, který mu spadal do tváře a zastrčil ho za ucho. 

“Myslím, že bychom měli začít učení." pověděl trochu nervózně. 

Nechtěl jsem ho tak rychle stratit, ale má sobecká touha mi to nedovolila, a tak jsem ho chytil za tu ruku, která mě nedržela a políbil ho na rty. 

Byly tak měkké a nadýchané jako peřina. 

Vychutnával jsem si jeho rty, ale když jsem cítil, že není něco v pořádku, hned jsem přestal a podíval se na něj. 

“P-promiň." vykoktal jsem ze sebe. 

Bylo ticho a to mě ničilo ze vnitř i z venku. Prosím řekni něco, cokoliv. Doufal jsem v to nejhorší, ale nic se nestalo. 

“Myslím, že by sme měli zkončit." pověděl a díval se na mě se smutným obličejem.

Pustil jsem ho a vstal. Uklonil jsem se a odešel. Nevím proč, ale bolelo mě srdce. Takový pocit je hrozný i pro člověka jako já. Utíkal jsem uličkou stromů a narazil na Weie. 

“Co tu děláš" optal se Wei vyděšeně. 

“Samá otázka tobě." řekl jsem. 

“No já-"

Ani to nedořekl a zmizel. Co to sakra bylo?! Nechal jsem to být a odešel pryč.

Příběh květu Lilie

Popel černého prachu

Se rozšířil téměř o soumraku

Když kledba vše začala

Žena na nebi tančila

Její letmí pohyby

Jí křídla bílé tvořily

Jedná otočka za druhou

Šaty se jí rozvinou

Bledá tvář 

Smutné oči planuly

Jež po lásce

Pravé toužily

Úplněk na nebi tvořil zář

Když právě přišel její čas

Záře jí obklopila jako temnota

Když na ní spadla kometa

Dívku nevinou vzala zpět

A díky tomu vnikl květ

Krásná a křehká květina

Jmenuje se Lilia

Nečekané city- 2. díl

Usadil jsem se na místo a vyčkával na příchod učitele. Ale netrvalo dlouho a učitel Qiren byl ve třídě. Celý rozzuřený se koukal na Weie. 

,“Co mu zas ten trouba provedl." řekl jsem si pro sebe. 

“Wei Wuxiene!" křikl učitel Qiren přes celou místnost. 

Skoro vypadal, že vybouchne jako nějaká sopka plná žhavé lávy. 

“Ihned po škole chci, abyste se u mě stavil." rozkázal a promnul si vousy. 

Vypadal starostlivě a zaneprázdněn svou myslí, ale po chvilce se zapamatoval a začal výklad o démonech. 

Po těchto dvou hodinách učení jsme měli volno. Byl totiž čas na oběd a já seděl sám. Wei se neukázal na obědě ani na dalších hodinách, co se mu stalo, snad ne něco špatného.

Po dalších hodinách strachu o Weije, jsem na to přestal myslet a šel do zahrady sakur. 

Zas jsem slyšel ten líbezný zvuk citery. Přišel jsem zas na to samé místo jako včera a on tam zas hrál.

Mraky, které se tyčily nad jeho hlavou náhle ustoupily, když ucítili jeho půvabnou moc. 

A náhle můj pohled spočinul na jeho rukách, které půvabně zadávaly tóny, které pronikaly do samého nitra duše. 

Jeden tón po druhém odeznívaly jako ozvěna v prázdné místnosti, ale tyto tóny byly poslední, které jsem uslyšel. 

“Vidím, že tu nejsem sám." pousmál se a zastavil strunu citery.

Posaď se" pobídl mi rukou a já se usadil vedle něj. 

“Často mě pozoruješ jak hraji?" optal se. 

Tato otázka mě zaskočila, jelikož jsem nevěděl jak mu mám vysvětlit, že se mi líbí.

“Chtěl by ses naučit hrát na citeru?" optal se a jeho úsměv se víc rozzářil, když jsem 

mu odpověděl ano. 

Nevím proč, ale byl jsem trochu zklamaný, ale nedal jsem to najevo. 

“Jsem rád, že budu mít žáka na citeru, jediného kterého jsem učil, byl můj bratr Lan Wangi." pověděl radostně. 

Chtěl jsem se usmát, jenže má arogance k Wangjimu to nedovolila. 

“Vím, že nemáš rád Wangjiho, ale když ho možná poznáš." ani to nedopověděl a skočil jsem mu do řeči. 

“Omlouvám se, ale budu muset jít." řekl jsem a vstal tak prudce, že má fialová šňůrka se rozvázala a spadla na zem. 

Náhle se mé dlouhé vlasy rozpustily a já zůstal stát na místě. 

Neodhodlal jsem se otočit a zvednout tu šňůrku, ale pak jsem ucítil dotyk na mém rameně. 

Byly to jeho dlouhé prsty, které držely fialovou šňůrku. Otočil jsem se k němu a dotkl se jeho dlaně. Byla tak měkká, vzal jsem tu šňůrku do ruky a pořád se mu díval na dlaň, měl jsem pocit, že se červenám, a tak jsem odvrátil zrak. 

Když v tom se naše pohledy střetly. V jeho očích se mihla malá jiskřička, která mě fascinovala. 

“Jsi pohledný, když máš rozpuštěné vlasy." řekl, a tak prolomil ticho, které bylo tak nekonečně dlouhé. 

“Omlouvám se, ale budu muset jít." pověděl jsem rychle a odešel co nejrychleji od něj.

Nevím proč, ale srdce mi bušilo víc než obvykle. Bylo mi zároveň horko a srdce bušilo, jakoby chtělo vyskočit ven z mého těla. 

Vážně mi řekl, že jsem pohledný když mám rozpuštěné vlasy. Nad touto vzpomínkou jsem se zachvěl a stiskl fialovou šňůrku v ruce tak moc, že jsem jí zmuchlal. 

“Musím se uklidnit." řekl jsem si pro sebe.

Šel jsem k jedné sakuře a opřel se o ní. Chvíli jsem vydechoval a uklidňoval se. 

Po chvilce uklidnění se náhle zatáhla obloha a začalo pršet. 

Jemné a křehké kapky deště padaly a vydávaly rytmické tóny.

“Kap, kap, kap".........

Zvedl jsem se země a šel stejnou cestou odkud jsem přišel. Byl jsem celý promočený, ale mně to v celku nevadilo.

Byl jsem zvyklý na vodu už od mala. Navíc u nás v království často prší, takže není na co si stěžovat. 

Když už jsem došel do pokoje, tak jsem se převlékl do suchého oblečení. 

“Ťuk, ťuk, ťuk." zaklepal někdo na dveře a já se neochotně přiblížil ke dveřím.

Otevřel jsem dveře a v nich stál Wei. 

“Wei, kde si sakra byl?!" křikl jsem a vtáhl ho do pokoje. 

“Já jsem měl práci." pověděl výmluvně. 

“Vážně a to jakou?" optal jsem se a prohlídl si ho od hlavy až k patě.

“To uvidíš, přijď do mého pokoje kolem osmé." pověděl a zachychotal se. 

Nevím co má zalubem, ale určitě to je nějaká další blbost, ze které bude průšvih. 

,,Co chystáš tentokrát za problém?" optal jsem se přísně a zamračil jsem se. 

“No nic nezákoného." pověděl a zasmál se. 

“Dnes už nemám náladu něco podnikat, jsem navíc unavený, takže si půjdu lehnout." řekl jsem a vyhnal ho ven.

Než ale stačil něco říct, tak jsem před ním zavřel dveře a šel si lehnout do postele, ale usnout se mi nepodařilo. Pořád jsem myslel, co má Wei za lubem. 

Ten kluk mě jednou přivede do šílenství. 

Oblékl jsem se a vblížil se do jeho pokoje. Poslušně jsem zaklepal, ale než jsem stačil něco říct, tak mě někdo vtáhl do vnitř.

Nečekané city - 1. díl

Upozornění:

Tato doba, je co se stalo před šestnácti lety.

Všude byl klid a já procházel kolem stromů, kde byl slyšet zvuk citery. To určitě hraje mladý vůdce Lan Xichen, poznám jeho jemné tóny, liší se velmi od Lan Wangjiho. Lan Wangji je má o něco hrubší než Xichen. Přišel jsem blíže, až jsem uviděl rozkvetlé sakury, pod jednou právě seděl Xichen a hrál na citeru se zavřenýma očima. Je to tak krásný zvuk, že jsem byl omámen. Ale zvuk citery utichl a já ucítil pohled, který byl tak hřejivý, ale musel jsem se vzpamatovat. 

“Dobré odpoledne.” pověděl jemný hlas Xichena.

“Děkuji, vám také.” pozdravil jsem a uklonil se.

 “Vidím, že se procházíte, mohl bych se též projít s vámi?” optal se s úsměvem.

 “Jistě.” odpověděl jsem. 

Postavil se na nohy a trochu se upravil.

“Můžeme jít.” oznámil s úsměvem.

Má ho tak krásný, ale nesmíme porušovat pravidla. Nemyslím si, že by mezi námi vůbec něco bylo, ale kdyby byla naděje? Ach bože, co si to namlouvám, vždyť on je perfektní a já.... Jsem nula, nikdy by se mnou nebyl. 

“Jsi v pořádku?” optal se s mírným strachem.

 “Jen jsem se zamyslel.” pověděl jsem a pokračovali jsme cestou mezi rozkvetlými sakurami.

Byla to docela dlouhá procházka, ale pro mě se zdála velmi krátká. Vždy to tak bylo, když jsem byl s Xichenem, jeho sladký úsměv ve mě vyvolával to, co si ani já neumím představit. 

Je to jako by nás osud spojil, ale bohužel pro mě se hned rozpadl, když musel odejít. 

Zdvořile jsem se uklonil a pohlédl mu do tváře. Byl velmi smutný a něco ho tížilo, sice nevím co, ale bolelo mě to u srdce. 

Ale než jsem se stačil zeptat, tak se usmál a odešel. Bez dalšího slova jsem tam stál a v dálce viděl jeho záda. 

Až po několik minut jsem odešel a vrátil se zpět do Oblačného zákoutí. 

Wei si povídal se sestrou a když viděli mě, přiběhli ke mě. 

“Víte, že se tu neběhá.” upozornil jsem je a Wei se začal na to smát. 

Zamračil jsem se a zkřížil si ruce na prsa.

“Náš bratr už mluví, jako učitel.” zasmál se.

 “Ty jeden.” chtěl jsem ho chytit za ucho, ale sestra si mezi nás stoupla. 

“Přestaňte blbnout, raději se pojďte najíst.” oznámila s úsměvem. 

Wei vyplázl jazyk a utíkal ke stolu, jako malé dítě.

Sedl jsem si na lavičku, kde byl malý stolek, na kterém bylo jídlo, které sestra připravila. Byla tu upečená ryba a lotusová polévka. Pokuď vím, tak tato polévka je Weiova nejoblíbenější. Nestačili jsme ani poděkovat za jídlo a hned se pustili do polévky. Byl jsem naštvaný, ale zároveň to bylo vtipný. Sestra se zasmála jemným hláskem a já se díval na oba dva. Jsem rád, že je mám za rodinu, jinak by tenhle život byl na nic. Vzal jsem si opečenou rybu a začal se také ládovat. Po večeři jsme se rozdělili.

“Weii, žádné hlouposti a jdi rovnou spát.” přikázal jsem a sestře popřál dobrou noc. 

“Dobře mami.” řekl Wei. 

Hned jak to řekl, jsem na něj vrhl vražedný pohled. V tom na mě počinula něčí ruka. Byla to sestry ruka. 

“Nebuď na něj tak tvrdý, navíc jsi rozumnější, jednou se stane mužem uvidíš.” pověděla s úsměvem, který byl unavený. 

Podíval jsem se na ní starostlivě a doprovodil jí do jejího pokoje. 

“Dobrou noc.” pověděl jsem a odešel cestou, kterou jsem přišel. 

“Jiangu.” zastavil mě něčí hlas.

Otočil jsem se a spatřil jeho tvář. 'Xichen' řekl jsem si v hlavě. 

“Je sice pozdě večer, ale pojďme se projít." řekl. 

Nemohl jsem odmítnout, a tak jsem šel. Ale v půlce cesty se zastavil, a tak jsem se též zastavil. 

“Musím ti něco říct.” oznámil chladným tónem.

 “Co se děje?” optal jsem se.

 “Víš, jde o Weie.” pověděl vážným tónem. 

“Co zase provedl?” optal jsem se.

“Neboj se, nic neprovedl, jen chci říct, že má dobrou kondici a je vyrovnaný s Wangjim.” pověděl a otočil se ke mě s úsměvem na tváři.

“Je to chytrý kluk, ale problémový.” pověděl a ve tváři se mu mihl smutek.

“Prosím dohlédni na něj, ať nedělá problémy, ber to jako laskavost.” řekl Xichen.

 “Rozumím.” odpověděl jsem a poklonil se mu.

“Prosím, když jsme tu jen my dva, není třeba zdvořilosti.” oznámil. 

“No, určitě jste unavený, měl by jste si jít lehnout, zítra vás čekají zkoušky.” oznámil a odešel v temném stínu noci. 

Tenhle rozhovor byl divný, navíc vypadal starostlivě, co se mu vůbec honí hlavou. Neřešil jsem to, a tak jsem odešel do svého pokoje. 

Druhý den ráno, nás čekali přednášky. Šel jsem za Weiem, ale ten už nebyl v posteli. Kde sakra je?! Šel jsem se podívat ven, ale nebyl tam. 

Za chvíli nám začne vyučování a on se někde poflakuje se svými kamarády. Cítil jsem jak ve mě roste hněv, a tak jsem ho nechal na pokoji. Když jsem dorazil do třídy, seděl tam a dělal blbosti, díky bohu, že hodina ještě nenastala.

Nečekané city - úvod

Tak něžný a laskavý, kdyby se ho někdo dotkl, zlomil bych mu ruku. Patří jen mě, nikomu jinému ho nedám............

Než vám začnu vyprávět příběh o mých nečekaných citech, chtěl bych vám říci, že začínáme úvod.

Byl jsem pouhý kluk, který měl bratra, byl to chytrý potížista. Nebyl to sice můj opravdový bratr, ale já ho tak bral. A má jedinečná starostlivá sestra, která byla tak laskavá, zemřela rukama mého bratra, bylo to neodpustitelné a bolestivé, a tak jednou, když byla válka, jsem vše skoncoval. 

A to byl začátek, mých citů k němu........

Poslední boj mezi bohy

Před dávnými časy, byla válka mezi bohy a příšerami. Tyto příšery napadaly lidstvo, žrali je za živa nebo jim trhaly maso a dávali to svému králi. Jejich král byl krutý Hádes, byl to vládce podsvětí a všech duší i příšer, který se schovávaly v tajuplných koutách stínů. Hádes byl sice také bůh, ale bohové byli mocnější než Hádes, a tak ho svrhli do temnoty ze které nikdy nemůže odejít.

A tak začala naše legenda o bozích a příšerách z podsvětí. Nebo snad to nebyl poslední boj?

Dnešní doba :

Jmenuji se Jacke a tak trochu jsem jiný než ostatní lidé. Mám totiž dar.......

Můj dar není až tak prostý, umím ovládat blesky, jako Thór, jen bez kladiva. Můj dar je k něčemu předurčen a já doufám, že jednou s tím zachráním svět jako hrdina. Ale jak to jde s mým životem?

No donedávna jsem si myslel, že jsem sám, ale jsou tu i jiný lidé, kteří mají taky dar. A tyto lidé jsou moji přátelé. Seznámili jsme ani nevím jak, byl to jako osud nás všech, nás pěti. Ale díky všemu jsem pochopil, že někdy je lepší být pohromadě se svou rodinou než bude pozdě a vše se ztratí. A teď vlastně chápu, že mi ani nejsme lidé, ale nejmocnější bohové v historii. No a jak to? Já jsem potomek Thóra a ostatní jsou taky potomci bohů. A teď vám chci říct, jak se naše parta dala dohromady...........

Před třemi dny:

,,Crrrrr" zazvonilo na hodinu a já se chystal do třídy. Upřímně, já se na tenhle semestr netěšil, jelikož tento rok mám ve třídě jednoho grázla, který si ze mě dělá srandu a doborá si mě. Ale kdyby byla možnost, tak bych radši šel do druhé třídy, kde je ta nejkrásnější a nejvtipnější holka na škole. Jmenuje se Kiara Nettless. Její oči jsou jako křišťálové drahokamy, vlasy se jí vlní a voní po fialkách a ten hlas, je ta tak heboučký jako hřbet pírka. Postava je tak sexy, že jí hned přijali do roztleskavacího klubu, nos má jako princezna a vlasy třpytivý jako zlato. 

,,Jacke se nám zamiloval" vykřikl otravný kluk, který seděl na lavici a jedl červené jablko. ,,Abys ses neudusil svou vlastní pýchou Lucasy" řekl jsem a probodával ho očima. ,,Ty máš co mluvit, pochcánku" pověděl a celá třída se začala smát. Určitě chcete vědět, proč mě tak nazval. No jednou jsem omylem na sebe vylil pití, a tak jsem i narazil na Luca a jeho posměšnou partu. A tak to bylo no. Ale najednou co jsem neslyšel smích, byl u mě učitel. 

,,Pane Morisne, radím vám dávat pozor na hodinu, jinak v tomhle semestru neprojdete" pověděl důrazně učitel. ,,Promiňte, pane Dilviku, už se to nestane" omluvil jsem se. ,,No dobře, vraťme se k hodině, kdo mi řekne kolik se rovná pí" zeptal se a šel k tabuli a ukázal na vzorec. 

,,Já, já" vykřikovala Suzie, která vypadala, že to vykřikne přes celou třídu. 

Bohužel pro ní vyvolal Lucase, který si hrál s propiskou.

,,Pane Percy,.řekněte nám odpověď" přikázal učitel s přísným pohledem. ,,Co já vím" vyřkl drze a usmál se. ,,Pane učiteli, já to vím" vykřikovala Suzie. ,,Dobře Suzie, řekni nám správnou odpověď" pověděl sklesle učitel. ,,Je to dvacet šest" odpověděla Suzie a výherně se usmála. ,,To je správná odpověď" pověděl a sedl si na svou židli. 

Pak už jsme celou hodinu psali cvičení na procvičení látky z minulého ročníku. Po těchto úkrutných minutách zazvonilo na přestávku. 

Konečně si mohu oddechnout. ,,Hej Jacke, co takhle si zahrát chystanou" pověděl snobsky a vzal mi penál. 

,,Dej mi ho" křikl jsem přes celou třídu a učitel se na mě podíval rozzuřeně. 

,,Pane Morisne, jste dnes poškole" oznámil učitel naštvaně a odešel ze třídy. 

No tohle mi ještě scházelo. Protočil jsem očima a podíval se na Lucase. Ten jen ďábelsky zkroutil pusu. 

,,Naval mi ten penál" vyřkl jsem a chytil ho za límec. ,,Jestli ho chceš tak chytej" řekl a hodil penál z okna. 

Pustil jsem mu límec a podíval se z okna. Proč mi musel zrovna spadnout do křový, který má trny. Rychle jsem vyběhl ze třídy, ale v tom spěchu jsem nedával pozor, a tak narazil do někoho. 

,,Promiň" zvedl jsem se ze země a podíval se na toho koho jsem srazil. ,,To nic, já nedávala pozor" pověděla jemným hlasem. Mé oči se náhle rozzářily, když jsem poznal tu tvář, byla to Kiara Nettless. Nabídl jsem jí ruku, aby vstala a ona jí příjmula. Její ruce byly tak křehké, ale zároveň tak hebké. 

,,Jacke, dej ty špinavý pračky od mé holky pryč" křikl Lucas. 

Rychle jsem odstoupil od ní pár kroků a podíval se na Lucase. ,,Nemáš něco venku Jacke" pozvedl jedno obočí a výsměšně se mi podíval do tváře. 

A jo penál. Rychle jsem se zapamatoval a utíkal ven. V tom jsem byl u keře a natáhl ruku k penálu, ale v tom jsem ucítil ostrou bolest na paži. Chtěl jsem se podívat, ale v zápětí celým keřem projelo napětí a shořel na popel. 

,,Co to sakra bylo" optal jsem se sám sebe. Vzal jsem penál, který ležel zázračně na zemi a šel zpět do třídy. Cestou jsem šel rovnou i na ošetřovnu, aby mi ošetřili ránu. A jak hodiny plynuly, tak mě čekala už jen ta poslední, a to byla poškola. 

Moje cesta na poškolu vedla do učebny chemie, kde jsem nebyl sám. Byla tam Kiara, Lucas, protože vyrušoval při hodině a další tři lidé. 

Jelikož Lucas a Kiara byli v prostředních lavicích, tak já si šel sednout k oknu, dál od toho parchanta. 

Uběhlo pár minut a ve dveřích se objevil učitel. 

,,Tak poškoláci za mnou" přikázal a všichni se začali zvedat, až na mě. 

,,Pane Morisne, zvedněte se a pojďte sem" křikl učitel. 

Všechno kolem mě se začalo točit a já upadal do tmy. ,,Pane Morisne" křikl učitel a já se zpět navrátil do reality. Když jsem se podíval kolem sebe, byl jsem na zemi a nademnou se tyčily hlavy. Posadil jsem se a promnul si oči. 

,,Co se stalo" optal jsem se zmateně. ,,Omdlel jsi" odvěděla holka, která měla snědou barvu pleti a její vlasy byly do stylu afro. Postavil jsem se, ale hlava se mi pořád točila. 

,,Pane Percy doprovoďte pana Morisna na ošetřovnu" rozkázal učitel. Lucas se ke mě přiblížil a neochotně mě vzal za paži a dotáhnul mě na chodbu. 

,,Jacke, jen si nemysli, že jsem nějaká tvoje chůva" zasyčel jako had. Dotáhl mě k ošetřovně a zaklepal na dveře. Ve dveřích se objevila stará paní, která měla na tváři úsměv, dokuď neuviděla mě. 

Rychle otevřela dveře a Lucasovi řekla ať mě položí na postel. Nevěděl jsem co se děje, ale pak jsem to uviděl.........