Mezi srdcem a rozumem

Srdce touží po lásce,

mozek zas po rozumu,

a já stojím mezi nimi,

ztracený v jejich šumu.

Láskou každý kvete,

a já zůstávám na zlomené větě,

zatímco jiní píšou příběhy,

já mažu konce ve své paměti.

Vzpomínky a láska dohromady nejdou,

však sejdou se jednou větou,

co kdysi hřála jako jaro,

dnes zní jen tichou ozvěnou.

Milující člověk ztratí druhého,

a přesto čeká na návrat jeho.

Drží se vzpomínek, co dávno bolí,

a doufá, že jednou se srdce zahojí.

Však střípky nejdou poskládat dohromady,

a držíme se té stejné chyby,

že slepíme, co už je dávno pryč,

i když nás každý střep dál zraňuje víc.

A když nás rozum varuje,

srdce stále doufá a miluje,

i když ví, že návrat není možný,

pořád věří v zázrak poslední.

A tak se srdcem loučím potichu,

už nechci žít v tom starém neklidu.

Co bylo, to navždy ve mně zůstane,

však jednou i bolest milovat přestane.

Srdce se naučí pustit, co milovalo,

i když to kdysi všechno znamenalo.

A možná právě když přestaneme čekat,

začneme konečně znovu dýchat.

Přitažlivost

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

Dech se pomalu tají,

když vzdech z tvých úst nocí zní.

V tvých zorničkách se ztrácí čas,

svět umlká, zůstává jen v nás.

Každý dotek píše němou báseň,

v níž se rodí láska, tichá vášeň.

Tvůj úsměv je jak ranní svit,

co učí moje srdce znovu žít.

V tvé blízkosti mizí každý stín,

jsi můj začátek, můj jediný klid.

Až měsíc pohladí obzor stříbrem,

budu ti šeptat sny pod nebem.

Dokud v mé hrudi srdce bude tlouct,

k tobě si vždycky najde svou pouť.

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

A v jediném tichém okamžiku vím,

že celý můj svět začíná tvým.

Písně počasí

Kapičky deště stékajíc po květině,

přitom ticho padá v malé dědině.

Přejíždí auto po cestě líně,

kola si šeptají s mokrou hlíně.

Slunko svítí, všechno hřeje,

na střechu auta něco pěje.

Snad malý ptáček z lesní strany,

co vítá ráno svými písněmi ranní.

A když už je chlad, tak zima přeje,

svůj bílý šál po krajině věje.

Stromy se choulí pod tíhou sněhu,

rok tiše plyne v svém tichém běhu.

A když školní rok nás přivítá,

do tašek schová sny z léta vítá.

Zvonek nám šepne, že čas zas letí,

nové dny píší příběh pro děti.

Ticho po lásce

Pochmurná jako smrt, jež do náruče vzala mě,

srdce roztříštilo se a opustila mě,

jako uvadlý kvítek, jako smutná slza,

co stéká po tváři, kde dřív žár lásky plál za.

Bezesnů, bez duše,

tvé slova mě raní jako kuše,

v hrudi zůstává jen prázdný stín,

a vzpomínka — můj jediný vin.

Je to jen vina, jen vina,

tlukot srdce neslyším,

jen tvé slova uslyším,

jak ozvěna v tichu doznívá.

Ať ticho pohltí vše, co zbylo,

mé tělo, dech i křehké víno,

z lásky zůstala jen vina,

a s ní já naposled — piji otrávené víno.

Cigarety

Dým stoupá, stíny tančí,

v každém oblaku vzpomínky spánčí.

Žár v prstech, ticho v očích,

kde je začátek a kde končí?

V ústech hořkost, v srdci rány,

kouř rozplývá se nad ránem.

Každý nádech je kousek svobody,

a přesto přináší jen ztráty a pohromy.

Jiskra zhasne, popel vítr nese,

a my hledáme smysl ve všem, co nám život přinese.

Dým se vznáší, město spí,

zůstává ticho a otázky v hlavě.

Říkám si je to marné,

každý popel je stopa po chvíli,

a my hledáme směr, který nás vede na míli.

Světla ulicemi se mísí,

všechno kolem se ztiší.

Každý krok nese své stíny,

a my kráčíme dál, hledajíce chvíle.

Dým se zvedá, noc nás obejme,

a my hledáme směr, který nás povede