Přitažlivost

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

Dech se pomalu tají,

když vzdech z tvých úst nocí zní.

V tvých zorničkách se ztrácí čas,

svět umlká, zůstává jen v nás.

Každý dotek píše němou báseň,

v níž se rodí láska, tichá vášeň.

Tvůj úsměv je jak ranní svit,

co učí moje srdce znovu žít.

V tvé blízkosti mizí každý stín,

jsi můj začátek, můj jediný klid.

Až měsíc pohladí obzor stříbrem,

budu ti šeptat sny pod nebem.

Dokud v mé hrudi srdce bude tlouct,

k tobě si vždycky najde svou pouť.

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

A v jediném tichém okamžiku vím,

že celý můj svět začíná tvým.

Písně počasí

Kapičky deště stékajíc po květině,

přitom ticho padá v malé dědině.

Přejíždí auto po cestě líně,

kola si šeptají s mokrou hlíně.

Slunko svítí, všechno hřeje,

na střechu auta něco pěje.

Snad malý ptáček z lesní strany,

co vítá ráno svými písněmi ranní.

A když už je chlad, tak zima přeje,

svůj bílý šál po krajině věje.

Stromy se choulí pod tíhou sněhu,

rok tiše plyne v svém tichém běhu.

A když školní rok nás přivítá,

do tašek schová sny z léta vítá.

Zvonek nám šepne, že čas zas letí,

nové dny píší příběh pro děti.

Ticho po lásce

Pochmurná jako smrt, jež do náruče vzala mě,

srdce roztříštilo se a opustila mě,

jako uvadlý kvítek, jako smutná slza,

co stéká po tváři, kde dřív žár lásky plál za.

Bezesnů, bez duše,

tvé slova mě raní jako kuše,

v hrudi zůstává jen prázdný stín,

a vzpomínka — můj jediný vin.

Je to jen vina, jen vina,

tlukot srdce neslyším,

jen tvé slova uslyším,

jak ozvěna v tichu doznívá.

Ať ticho pohltí vše, co zbylo,

mé tělo, dech i křehké víno,

z lásky zůstala jen vina,

a s ní já naposled — piji otrávené víno.

Cigarety

Dým stoupá, stíny tančí,

v každém oblaku vzpomínky spánčí.

Žár v prstech, ticho v očích,

kde je začátek a kde končí?

V ústech hořkost, v srdci rány,

kouř rozplývá se nad ránem.

Každý nádech je kousek svobody,

a přesto přináší jen ztráty a pohromy.

Jiskra zhasne, popel vítr nese,

a my hledáme smysl ve všem, co nám život přinese.

Dým se vznáší, město spí,

zůstává ticho a otázky v hlavě.

Říkám si je to marné,

každý popel je stopa po chvíli,

a my hledáme směr, který nás vede na míli.

Světla ulicemi se mísí,

všechno kolem se ztiší.

Každý krok nese své stíny,

a my kráčíme dál, hledajíce chvíle.

Dým se zvedá, noc nás obejme,

a my hledáme směr, který nás povede

Popel v tichu

Na balkon padá tichý sníh,

v tváři se zrcadlí skrytý hřích.

Cigareta žhne jak poslední plamínek,

noc polyká každý nevyřčený střípek.

Růžové vlasy v chladném větru plují,

oči jak příběh, co dávno nedožijí.

Samota stojí tiše po boku,

čas se vleče v zimním kroku.

A přesto v temnotě něco se třpytí,

malá jiskra, co nezhasne nikdy.

Možná je to smutek, možná naděje,

možná sen, co zítra zahřeje.

Sníh padá tiše, dusí hlas,

město je prázdné, mrtvý čas.

Cigareta do tmy křehce svítí,

žár, co pomalu v popel se řítí.

Vítr si hraje s vlasy, s tváří,

srdce však mlčí, nic nenabízí.

Jen tíha noci, co drtí dech,

a únava skrytá v tvých krocích všech.

Všechno se ztrácí, nic nevolá,

jen stín a ticho — tvá samota.

A v té zimě, co nezná soucit,

není kam jít, není proč žít.