Déšť už dávno ustal, ale hřbitov stále voněl mokrou hlínou a zvadlými růžemi. Nad rozpadlými náhrobky visel obrovský měsíc a jeho bledé světlo se odráželo na hladině černého jezera.
Uprostřed toho všeho seděla dívka.
Jmenovala se Elara.
Měla dlouhé černé vlasy, bledou tvář a oči, ve kterých se už dávno usadil smutek. Na sobě měla staré bílé šaty, kdysi krásné, dnes potrhané a zašpiněné od bláta. Kolena si tiskla k hrudi a hlavu měla položenou na rukou.
Nevnímala chlad. Nevadilo jí, že kolem ní leží lidské lebky a mezi hroby se plazí mlha.
Na tomto místě totiž nebyla sama.
Nikdy nebyla sama.
„Elaro…“
Z mlhy se ozval tichý hlas.
Dívka zvedla hlavu.
Před ní stála průsvitná postava malé holčičky v modrobílých šatech. Její dlouhé vlasy vlály, přestože nefoukal žádný vítr. Za ní se objevovaly další postavy. Některé měly tváře zakryté vlasy, jiné jen tiše hleděly prázdnýma očima.
Byli to mrtví.
A všichni znali její jméno.
„Dnes je ta noc,“ zašeptala holčička.
Elara sklopila oči.
„Já vím.“
„Vrátí se?“
Dívka neodpověděla.
Před mnoha lety totiž na tomto hřbitově zemřel někdo, koho milovala víc než vlastní život. Její mladší bratr Adrian. Ztratil se během zimní noci a jeho tělo nikdy nenašli. Elara od té doby každou úplňkovou noc přicházela k jezeru a čekala.
Říkalo se, že voda v tomto jezeře neodráží tváře živých, ale ukazuje tváře těch, kteří odešli.
A někdy je dokáže přivést zpátky.
Jenže za každou duši, která se vrátí, musí jiná odejít.
Když hodiny odbily půlnoc, hladina jezera se začala vlnit.
Modré plamínky nad hroby náhle zhasly. Duchové ustoupili a mezi starými kamennými oblouky se objevil vysoký stín.
Elara zadržela dech.
Z vody se pomalu vynořila bledá ruka.
Potom druhá.
A nakonec tvář mladého chlapce.
„Elaro…?“
Ten hlas poznala okamžitě.
„Adriane…“
Rozběhla se k jezeru, ale duchové ji zadrželi.
„Nechoď tam!“ vykřikla jedna z přízračných žen. „Jestli vstoupíš do vody, už se nikdy nevrátíš!“
Elara se však dívala jen na svého bratra.
Vypadal přesně jako tehdy. Měl stejné světlé vlasy, stejné oči a stejný úsměv, který jí tolik chyběl.
„Chyběla jsi mi,“ řekl.
Po tváři jí stekla slza.
„Čekala jsem na tebe tak dlouho.“
Adrian natáhl ruku.
„Tak pojď. Už nemusíš být sama.“
Elara udělala krok vpřed.
A potom se zastavila.
Všimla si totiž něčeho zvláštního.
Její bratr neměl v očích žádný odraz měsíce.
„Ty nejsi Adrian,“ zašeptala.
Úsměv na jeho tváři pomalu zmizel.
Voda za ním zčernala.
„Samozřejmě, že jsem,“ odpověděl hlasem, který už vůbec nepřipomínal jejího bratra. „Jen jsem čekal, až mě budeš dost milovat na to, abys za mnou přišla.“
Z hladiny se začaly vynořovat další ruce. Desítky bledých prstů se natahovaly k Elarařiným nohám.
Duchové začali křičet.
A tehdy se ozval skutečný hlas.
„Sestřičko…“
Tentokrát přicházel zezadu.
Elara se otočila.
Mezi náhrobky stál malý chlapec. Byl průsvitný, ale jeho oči zářily teplým zlatým světlem.
Adrian.
Její skutečný Adrian.
„Neplač,“ usmál se. „Já už jsem v pořádku.“
Elara si zakryla ústa rukou.
„Ale já tě nechci ztratit znovu…“
Chlapec k ní natáhl dlaň.
„Nikdy jsi mě neztratila. Jen ses bála pustit mě dál.“
V tu chvíli se nad hřbitovem rozzářil měsíc tak jasně, až všechny stíny zmizely.
Falešná postava v jezeře vydala nelidský výkřik a stáhla se zpět do hlubin. Hladina se uklidnila a duchové začali jeden po druhém mizet.
Adrian se na svou sestru naposledy usmál.
„Děkuju, že jsi na mě nezapomněla.“
A pak zmizel také.
Ráno našli lidé u jezera pouze bílé šaty položené mezi růžemi.
Elara tam už nikdy nepřišla.
Říká se, že se odstěhovala do malého domku na okraji lesa, kde žila dlouhá léta a občas pomáhala lidem, kteří ztratili své blízké.
Ale za úplňkových nocí se prý na starém hřbitově stále objevuje dívčí silueta.
Nesedí už u jezera.
Stojí mezi náhrobky a v rukou drží jedinou bílou růži.
A pokud se někdo zatoulá příliš blízko, může zaslechnout její tichý šepot:
„Ne každý duch chce být zachráněn. Někteří jen čekají, až je konečně necháme odejít.“
A někde hluboko pod černou hladinou jezera se prý dodnes ozývá hlas, který šeptá jedno jediné jméno…
Elara.
