Zrada

Zrada je sladká pomsta,

když důvěra v popel dorůstá.

Tvářil ses jako lék na bolest,

přitom jsi byl důvod, proč nešlo dál nést.

Slova byla jak pouhý polibek,

a láska jen něha na jeden okamžik.

Sliby se rozplynuly jak dým,

a já teď nevím, komu ještě uvěřím.

Občas se zamýšlím nad otázkou proč,

však z úst mi vyjde jen:

„Copak jsi mě nikdy nemiloval?“

A přestože tvé jméno šeptám potichu,

v duši mám bouři a v očích prázdnotu.

Tys odešel, jako bych nic neznamenala,

a já se ptám, proč jsem tě tolik milovala.

Mezi slovy

Když přemýšlím nad větou,

„Jak vyznat lásku ti mám?“

Je jen ticho, které tak dobře znám,

žádný cit, ani bolest.

Jen prázdno, co sedí mi v hrudi,

a slova, co neumím říct.

Možná tě miluji víc, než tuším,

možná už necítím nic.

A tak se ptám sám sebe,

jestli láska musí vždycky bolet,

nebo jestli někdy prostě zmizí,

aniž by stihla něco říct.

Mezi srdcem a rozumem

Srdce touží po lásce,

mozek zas po rozumu,

a já stojím mezi nimi,

ztracený v jejich šumu.

Láskou každý kvete,

a já zůstávám na zlomené větě,

zatímco jiní píšou příběhy,

já mažu konce ve své paměti.

Vzpomínky a láska dohromady nejdou,

však sejdou se jednou větou,

co kdysi hřála jako jaro,

dnes zní jen tichou ozvěnou.

Milující člověk ztratí druhého,

a přesto čeká na návrat jeho.

Drží se vzpomínek, co dávno bolí,

a doufá, že jednou se srdce zahojí.

Však střípky nejdou poskládat dohromady,

a držíme se té stejné chyby,

že slepíme, co už je dávno pryč,

i když nás každý střep dál zraňuje víc.

A když nás rozum varuje,

srdce stále doufá a miluje,

i když ví, že návrat není možný,

pořád věří v zázrak poslední.

A tak se srdcem loučím potichu,

už nechci žít v tom starém neklidu.

Co bylo, to navždy ve mně zůstane,

však jednou i bolest milovat přestane.

Srdce se naučí pustit, co milovalo,

i když to kdysi všechno znamenalo.

A možná právě když přestaneme čekat,

začneme konečně znovu dýchat.

Přitažlivost

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

Dech se pomalu tají,

když vzdech z tvých úst nocí zní.

V tvých zorničkách se ztrácí čas,

svět umlká, zůstává jen v nás.

Každý dotek píše němou báseň,

v níž se rodí láska, tichá vášeň.

Tvůj úsměv je jak ranní svit,

co učí moje srdce znovu žít.

V tvé blízkosti mizí každý stín,

jsi můj začátek, můj jediný klid.

Až měsíc pohladí obzor stříbrem,

budu ti šeptat sny pod nebem.

Dokud v mé hrudi srdce bude tlouct,

k tobě si vždycky najde svou pouť.

Dívám se do tvých očí,

když mé ruce tě houpou v bocích.

A v jediném tichém okamžiku vím,

že celý můj svět začíná tvým.

Písně počasí

Kapičky deště stékajíc po květině,

přitom ticho padá v malé dědině.

Přejíždí auto po cestě líně,

kola si šeptají s mokrou hlíně.

Slunko svítí, všechno hřeje,

na střechu auta něco pěje.

Snad malý ptáček z lesní strany,

co vítá ráno svými písněmi ranní.

A když už je chlad, tak zima přeje,

svůj bílý šál po krajině věje.

Stromy se choulí pod tíhou sněhu,

rok tiše plyne v svém tichém běhu.

A když školní rok nás přivítá,

do tašek schová sny z léta vítá.

Zvonek nám šepne, že čas zas letí,

nové dny píší příběh pro děti.