Nečekané city - 3. díl

Rozhlédl jsem se po místnosti a na stole byl Císařský úsměv, který popíjel Nie Huaisang. K němu se přidal i Wei a já tam stál jako socha. 

“Děláte si srandu?!" křikl jsem. 

“Psst!" zasyčeli oba dva jako nějací hadí.

Podíval jsem se na ně a oni vesele popíjeli. Nechci mít z toho nějaký problém, ale to pití mě tak lákalo. A tak jsem si k nim přisedl a začal s nimi pít. 

Chvílemi jsme se bavili a i vyváděli, ale pak nastal náš konec. 

“Co tu děláte?!" křikl Lan Wangi, který pravděpodobně slyšel naše výkřiky. 

Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem popadl nohy na ramena. Byl jsem opilý a s tím spěchem jsem do někoho narazil. 

Nevěděl jsem kdo to byl, dokuď mi nepomohl na nohy Lan Xichen?

Trochu jsem se ho lekl, ale když mě viděl, měl ustaraný obličej. 

“Jiangu, víte že máte problém?" optal se Xichen ustaraně. 

Jakoby nechtěl, abych měl trest. V Oblačného zákoutí jsou asi tisíc pravidel a já porušil několik. Nevěděl jsem jestli se mám za sebe stydět, nebo utéct jako nějaký zbabělec.

“Jste v pořádku?" optal se a poklepal mi na rameno. 

Nevydržel jsem to, a tak jsem chtěl odejít, ale jeho silná ruka mě chytila a já zůstal stát. Nevím co se stane dál, ale jsem zvědavý. 

“Doprovodím vás do pokoje." řekl a chytil mě pevně kolem pasu a mou paži mi přehodil přes jeho rameno.

Byl jsem určitě červený jako paprika, ale jeho dotek byl tak jemný, že mě ukolébával k spánku. 

-druhý den-

Probudil jsem se a příšerně mě bolela hlava. Ale než jsem se stačil porozhlédnout, někdo mě silně chytil a dotáhl na místo, kde se udělují tresty. 

Byl jsem tam já, Wei a Nie. Ale ještě někdo, jehož přítomnost mě zarazila, byl to Wangi a skláněl se před pánem Qirenem.

“Dopustili jste se předsudku, a tak máte trest." řekl Qiren a jeho oči pořád pozorovaly Weie. 

Wei dostal 50 ran s Lanem a my s Niem 20. Dalo se to přežít, jsem přece silný muž, který jednoho dne bude král. 

Po tomto trestu mě odvedl Xichen do pokoje. 

“Je mi líto tě takhle vidět." pověděl Xichen smutně. 

“Zasloužil jsem si to." řekl jsem. 

“Nemyslím si to." řekl a podíval se na mě. 

Jeho oči byly plné smutku a starostí, že mi to trhalo srdce. 

Chtěl jsem odejít do svého pokoje, ale jeho hlas mě donutil se zastavit. 

“Nezapomeň na dnešní učení na citeru." oznámil a usmál se. 

Zdá se mi to a nebo mu je o něco líp. Přikývl jsem a odešel do pokoje. Tam jsem si oblékl mé obvyklé oblečení mého klanu. Můj klan má barvu fialovou a proto mám i šňůrku fialovou. 

Ale vždy když si vybavím fialovou, tak myslím na náš dotyk prstů. 

Někdy to vážně přehráním. Rozpustil jsem si vlasy a učesal je. Pak jsem je vzal a svázal do culíku. 

Jsem připraven, takže mohu odejít. Dnes nemáme školu, a proto jdu do sadu. 

První jsem si myslel, že tam budu sám, ale on tam byl dřív než já. 

Nevím proč, ale měl jsem touhu ho obejmout, když tam seděl a nevědomě si hrál s prsty. 

Přišel jsem k němu a hned co mě zahlédl vstal a šel za mnou. 

“Jsem rád, že tu jsi." pověděl s úsměvem. 

“Já jsem rád, že mě budete učit." řekl jsem.

“Pojďme teda začít." oznámil a sedl si. 

Sedl jsem si vedle něj a čekal co se bude dít dál. Ale pak se stali to co jsem nečekal. Vzal mou ruku a položil jí na citeru. Jeho prsty se zapletly do mých a já nechápal co se děje. 

Podíval jsem se na něj s nechápavým pohledem. Nevěděl jsem že to někdy udělám, ale byl tak přitažlivý a neodotelný. 

Chytil jsem jeho pramen vlasů, který mu spadal do tváře a zastrčil ho za ucho. 

“Myslím, že bychom měli začít učení." pověděl trochu nervózně. 

Nechtěl jsem ho tak rychle stratit, ale má sobecká touha mi to nedovolila, a tak jsem ho chytil za tu ruku, která mě nedržela a políbil ho na rty. 

Byly tak měkké a nadýchané jako peřina. 

Vychutnával jsem si jeho rty, ale když jsem cítil, že není něco v pořádku, hned jsem přestal a podíval se na něj. 

“P-promiň." vykoktal jsem ze sebe. 

Bylo ticho a to mě ničilo ze vnitř i z venku. Prosím řekni něco, cokoliv. Doufal jsem v to nejhorší, ale nic se nestalo. 

“Myslím, že by sme měli zkončit." pověděl a díval se na mě se smutným obličejem.

Pustil jsem ho a vstal. Uklonil jsem se a odešel. Nevím proč, ale bolelo mě srdce. Takový pocit je hrozný i pro člověka jako já. Utíkal jsem uličkou stromů a narazil na Weie. 

“Co tu děláš" optal se Wei vyděšeně. 

“Samá otázka tobě." řekl jsem. 

“No já-"

Ani to nedořekl a zmizel. Co to sakra bylo?! Nechal jsem to být a odešel pryč.