Nečekané city - 1. díl

Upozornění:

Tato doba, je co se stalo před šestnácti lety.

Všude byl klid a já procházel kolem stromů, kde byl slyšet zvuk citery. To určitě hraje mladý vůdce Lan Xichen, poznám jeho jemné tóny, liší se velmi od Lan Wangjiho. Lan Wangji je má o něco hrubší než Xichen. Přišel jsem blíže, až jsem uviděl rozkvetlé sakury, pod jednou právě seděl Xichen a hrál na citeru se zavřenýma očima. Je to tak krásný zvuk, že jsem byl omámen. Ale zvuk citery utichl a já ucítil pohled, který byl tak hřejivý, ale musel jsem se vzpamatovat. 

“Dobré odpoledne.” pověděl jemný hlas Xichena.

“Děkuji, vám také.” pozdravil jsem a uklonil se.

 “Vidím, že se procházíte, mohl bych se též projít s vámi?” optal se s úsměvem.

 “Jistě.” odpověděl jsem. 

Postavil se na nohy a trochu se upravil.

“Můžeme jít.” oznámil s úsměvem.

Má ho tak krásný, ale nesmíme porušovat pravidla. Nemyslím si, že by mezi námi vůbec něco bylo, ale kdyby byla naděje? Ach bože, co si to namlouvám, vždyť on je perfektní a já.... Jsem nula, nikdy by se mnou nebyl. 

“Jsi v pořádku?” optal se s mírným strachem.

 “Jen jsem se zamyslel.” pověděl jsem a pokračovali jsme cestou mezi rozkvetlými sakurami.

Byla to docela dlouhá procházka, ale pro mě se zdála velmi krátká. Vždy to tak bylo, když jsem byl s Xichenem, jeho sladký úsměv ve mě vyvolával to, co si ani já neumím představit. 

Je to jako by nás osud spojil, ale bohužel pro mě se hned rozpadl, když musel odejít. 

Zdvořile jsem se uklonil a pohlédl mu do tváře. Byl velmi smutný a něco ho tížilo, sice nevím co, ale bolelo mě to u srdce. 

Ale než jsem se stačil zeptat, tak se usmál a odešel. Bez dalšího slova jsem tam stál a v dálce viděl jeho záda. 

Až po několik minut jsem odešel a vrátil se zpět do Oblačného zákoutí. 

Wei si povídal se sestrou a když viděli mě, přiběhli ke mě. 

“Víte, že se tu neběhá.” upozornil jsem je a Wei se začal na to smát. 

Zamračil jsem se a zkřížil si ruce na prsa.

“Náš bratr už mluví, jako učitel.” zasmál se.

 “Ty jeden.” chtěl jsem ho chytit za ucho, ale sestra si mezi nás stoupla. 

“Přestaňte blbnout, raději se pojďte najíst.” oznámila s úsměvem. 

Wei vyplázl jazyk a utíkal ke stolu, jako malé dítě.

Sedl jsem si na lavičku, kde byl malý stolek, na kterém bylo jídlo, které sestra připravila. Byla tu upečená ryba a lotusová polévka. Pokuď vím, tak tato polévka je Weiova nejoblíbenější. Nestačili jsme ani poděkovat za jídlo a hned se pustili do polévky. Byl jsem naštvaný, ale zároveň to bylo vtipný. Sestra se zasmála jemným hláskem a já se díval na oba dva. Jsem rád, že je mám za rodinu, jinak by tenhle život byl na nic. Vzal jsem si opečenou rybu a začal se také ládovat. Po večeři jsme se rozdělili.

“Weii, žádné hlouposti a jdi rovnou spát.” přikázal jsem a sestře popřál dobrou noc. 

“Dobře mami.” řekl Wei. 

Hned jak to řekl, jsem na něj vrhl vražedný pohled. V tom na mě počinula něčí ruka. Byla to sestry ruka. 

“Nebuď na něj tak tvrdý, navíc jsi rozumnější, jednou se stane mužem uvidíš.” pověděla s úsměvem, který byl unavený. 

Podíval jsem se na ní starostlivě a doprovodil jí do jejího pokoje. 

“Dobrou noc.” pověděl jsem a odešel cestou, kterou jsem přišel. 

“Jiangu.” zastavil mě něčí hlas.

Otočil jsem se a spatřil jeho tvář. 'Xichen' řekl jsem si v hlavě. 

“Je sice pozdě večer, ale pojďme se projít." řekl. 

Nemohl jsem odmítnout, a tak jsem šel. Ale v půlce cesty se zastavil, a tak jsem se též zastavil. 

“Musím ti něco říct.” oznámil chladným tónem.

 “Co se děje?” optal jsem se.

 “Víš, jde o Weie.” pověděl vážným tónem. 

“Co zase provedl?” optal jsem se.

“Neboj se, nic neprovedl, jen chci říct, že má dobrou kondici a je vyrovnaný s Wangjim.” pověděl a otočil se ke mě s úsměvem na tváři.

“Je to chytrý kluk, ale problémový.” pověděl a ve tváři se mu mihl smutek.

“Prosím dohlédni na něj, ať nedělá problémy, ber to jako laskavost.” řekl Xichen.

 “Rozumím.” odpověděl jsem a poklonil se mu.

“Prosím, když jsme tu jen my dva, není třeba zdvořilosti.” oznámil. 

“No, určitě jste unavený, měl by jste si jít lehnout, zítra vás čekají zkoušky.” oznámil a odešel v temném stínu noci. 

Tenhle rozhovor byl divný, navíc vypadal starostlivě, co se mu vůbec honí hlavou. Neřešil jsem to, a tak jsem odešel do svého pokoje. 

Druhý den ráno, nás čekali přednášky. Šel jsem za Weiem, ale ten už nebyl v posteli. Kde sakra je?! Šel jsem se podívat ven, ale nebyl tam. 

Za chvíli nám začne vyučování a on se někde poflakuje se svými kamarády. Cítil jsem jak ve mě roste hněv, a tak jsem ho nechal na pokoji. Když jsem dorazil do třídy, seděl tam a dělal blbosti, díky bohu, že hodina ještě nenastala.