Dívka v bílém

Jednoho večera

Dívka v bílém skočila z okna,

Prudký vítr rozval její hlas v tichém dnu,

když zhasla lampa v posledním okně domu.

Na chodníku zůstal otisk jejích snů,

v prasklině mezi světlem a stínem.

A noc, jak plášť, ji objala vinou 

než rozplynula se s ranním dýmem.

Rosa na mrtvém těle dívky

jako slzy anděla, co přišel pozdě,

v prstech svírala zmačkaný útržek básně 

slovo "odpuštění" z něj zmizelo ve vodě.

Pochmurná nemoc

Šíří se to kolem, jako stíny,

bez hlasu, bez tváře, bez viny.

Dotkne se kůže, sevře dech,

jako když smrt šeptá svůj smích.

Jako kdyby nebylo noci promarněné pláče,

když sebevrah z okna skáče.

Ticho se vkrádá do každé věty,

a krev je jen inkoust psaný do temnoty světa.

Zdi znají jména těch, kdo křičeli,

do polštářů slzy tiše vyřveli.

Nemoc, co neléčí žádný lék,

rozežírá duši den co den.

A když mé oči pohlédnou do prázdna,

vím, že je mi každá minuta jasná.

Nečekám zázrak, nevěřím dnům,

jen tiše dýchám v chladném stínu.

Minuty pálí jak žhavé uhlíky,

čas se vleče jak žal přes kliky.

A smutek mi šeptá: „Už se vzdej,“

zatímco naděje slábne v dálce jak sen.

Poslední přání

Prosím bohy o slitování 

Než z úst vyslovím poslední přání 

Dokud bude ve mne dech

Prosím, prosím, ležet mrtvého nech

Ve stínech temný Havran křičí

A u toho mi minulost líčí

Neúprosně trpím, když dýku v srdci svírám,

a v tichu noci před smrtí se skrývám

Stíny se plazí po mé tváři,

všechno, co miluji, pomalu shoří v záři

Z očí mi slzy kanou jak déšť,

snad v jejich kapkách najdu ještě sněť

Hvězdy se propadly do černých hlubin,

já ztrácím se v čase, v prázdných hodinách vin

Mé rty už šeptají modlitby bez víry,

když andělé mlčí a ďáblové pijí z číše šílený

Ve stínech měsíční růže

Já držela svíci pevně

Když žal v srdci zteměl

Jeho portrét bodal jako nůž 

Byl to vskutku můj muž 

Dlouhé vlasy spadali mu na tvář 

V tu se náhle objevila zář

V dlouhé chodbě zapomnění 

Byl slyšet krok a pak zašumění 

Když pokládám svíci, pohledu a nikdo tu není 

Tlukot srdce se mi ozval

A vítr květy rozvál

Když spatřila jsem ho v půl měsíce 

Jak sbírá noční květice....

Byl to on — z mlh a snů

Zjevený v tichu bez hlesu

Pohladil mě pohledem dávným

S úsměvem sladkým a zároveň hravým

„Čekal jsem,“ řekl hlas jak vánek

Zachvěl se svět, jak list i spánek

Z prstů mi svíce vyklouzla v prach

A srdce vyletělo v nebeský strach

„Vzpomeň si, lásko,“ zašeptal stín

„Na sliby v dešti a vůni vín

Na první dotek pod starým stromem

Kde čas se lámal na tichém domě.“

Pak zmizel v květech, co vítr odvál

Já zůstala stát, dech se mi zastavil

Ale v hrudi svitla teplá jiskřička

Naděje, že láska nikdy neumírá

Nitro v temnotách

Sklíčená už zase jsem

Přála bych si aby to byl sen

Však realita krutá může být

A život mi může znepříjemnit 

I když úzkost srdce má

Dbej na slova tvá

Jediný pohled pronikavý

Můžeš stát na cestě nepravý

City, deprese a nemravnosti

Já cítím z tebe trochu chamtivosti

Pohlédnu ti do očí

A hlava se mi zatočí

Když odraz do něž se dívám 

Srdce se mi zase stmívá

Sklíčená v depresích a život v nesnázích

Neb Boha chovám v prsou svých