Vždy jsem si jen připadala jako kdybych ani neexistovala, ale zároveň přesto doufala, že jednou budu. Ale čas ubíhal jako voda a v tu chvíli mi došlo, že už nikdy nebudu stejná jako dřív....
Připadala jsem si jako monstrum, který se živí strachem a bolestí. Nikdy jsem si nepřipadala jako člověk, někdy se stávalo, že jsem sama sebe nechápala. Každé slovo, které jsem vryla do deníku, nedávalo smysl.
Vždy se tam psalo o sebevraždě nebo o jiných osobách v mých myšlenkách. To, že mi hlasy našeptávají ať se zabiju. Zdálo se mi jak celý svět byl pro mě jen peklo.
To že žiju, je trest.....je to břemeno, které budu nosit nadosmrti, dokud má duše nenajde klid.... Prošla jsem si tím tolikrát, každá myšlenka zahrnovala sebevraždu nebo sebepoškozování. Vše se mi dostávalo do hlavy, začala jsem být agresivní a bez emocí.
Každý den se jen trápila, abych mohla být jako ostatní. Rodina mi nikdy nepomohla....
To znám moc dobře tyhle pocity a myšlenky, ale opět by díl mohl delší
OdpovědětVymazat