Někdy je lepší, když neznáte pravdu v mém případě. Ale pro všechny jak víte jsem bezcitná, falešná mrcha, která si myslí, že jí nikdo neprokoukne.
Což není tak úplná pravda. Bojím se, bojím se ukázat pocity, protože to bolí. Bolí to, tolik bolesti čím jsem si já už prošla. Jednou věřím, že odejde, ale ona stále zůstává. Zůstává ve mě a vyčkává až budu slabá natolik, že propadnu panice svých zraněných citů.
Už od malička mě všichni nenáviděli, ale moje já si jen myslelo, že dělám jen něco špatně, že bych měla být lepší, ale dost jsem se mýlela. Být zneužívaná ke všemu, být jako pes zavřen v kleci odkud není pomoci jít ven.
Dělala jsem cokoliv co řekli, i ty nejhorší věci byla jsem jako stroj. Zůstávala jsem vždy ve strachu, ale přitom jsem pro ně byla nikdo. Emoce se jen ve mě skladovali, aby nikdy nevyšli na povrch.
Každým dnem jsem si připadala jako bych padala do tmy, ze které se nedá odejít. Cítila jsem se sama, každým dnem se cítila ohrožená vlastní rodinou. Nikdo mi nepomohl z nich, když každým dnem mě někdo mlátil. Pouhá krev a jen slzy to stálo, aby se aspoň něco trochu změnilo.
Dlouho jsem plánovala a taky přemýšlela, až ze mě byl psychopat. Z celého srdce jsem je nenáviděla jakou stvůru ze mě udělali. Žádné slzy, žádné emoce.
Je to jako žít pod vodou, kde je jen ticho a tma, když tvé tělo se topí a ty se snažíš dostat nahoru, ale ono tě to stále táhne dolů. Jediné co v tu chvíli slyšíš je tvůj tlukot srdce, jak zběsile buší o pomoc....
Docela zajímavé, ale ty díly by mohly být delší.
OdpovědětVymazat