sobota 14. listopadu 2026

Mezi snem a realitou

Hlavu mám plnou myšlenek,
na člověka, na kterého čekám.
Sama ulehám do svých snů,
kde snad tě jednou potkám.

Nikdy se nechci probudit,
slyšet okolní svět mě nudí.
A srdce se mi sevře,
vždy když zpívám smutnou píseň.

Tam ve snech všechno krásné je,
tam moje duše nepláče.
Tam můžu říct ti, co mě bolí,
tam nic nás od sebe nerozdělí.

A když se ráno probouzím,
zase jen prázdno pocítím.
Zůstane jen vzpomínka němá,
že člověk, kterého chci, tu se mnou není.

I když mě nutí se ptát,
proč musím sama usínat.
V hlavě mě nutí se smát,
myšlenka, která mi nedá spát.

A tak píšu tuhle báseň,
je jako snová píseň.
Slova plynou do ticha,
má duše tiše zavzdychá.

A každý verš je kousek mě,
co schovávám tak hluboko v sobě.
Možná jednou pochopíš,
proč v mých snech stále žiješ.

Sen bohužel není realita,
a tak stále doufám,
že se jednoho dne shledáme,
jako stará láska, co nechala kvést
strom snů.

A třeba pod ním budeme stát,
bez strachu, že se musíme bát.
Vzpomínat na chvíle, co odvál čas,
a přát si, ať nezmizí zas.

Vždyť některé sny neumírají,
jen hluboko v srdci tiše zůstávají.
A i když nás dělí světa kus,
mé srdce stále zná tvůj puls.

A jestli tohle čteš,
doufám, že mě miluješ.
Jako já tebe navěky,
má lásko, bez výjimky.

A i kdyby čas nás rozdělil,
a osud jinam nasměroval,
v mém srdci zůstaneš,
i když mě nikdy nedostaneš.



1 komentář:

  1. Momentálně se taky cítím nějak tak až na to že já ve spánku mám noční můry nebo si sny nepamatují

    OdpovědětVymazat