Srdce touží po lásce,
mozek zas po rozumu,
a já stojím mezi nimi,
ztracený v jejich šumu.
Láskou každý kvete,
a já zůstávám na zlomené větě,
zatímco jiní píšou příběhy,
já mažu konce ve své paměti.
Vzpomínky a láska dohromady nejdou,
však sejdou se jednou větou,
co kdysi hřála jako jaro,
dnes zní jen tichou ozvěnou.
Milující člověk ztratí druhého,
a přesto čeká na návrat jeho.
Drží se vzpomínek, co dávno bolí,
a doufá, že jednou se srdce zahojí.
Však střípky nejdou poskládat dohromady,
a držíme se té stejné chyby,
že slepíme, co už je dávno pryč,
i když nás každý střep dál zraňuje víc.
A když nás rozum varuje,
srdce stále doufá a miluje,
i když ví, že návrat není možný,
pořád věří v zázrak poslední.
A tak se srdcem loučím potichu,
už nechci žít v tom starém neklidu.
Co bylo, to navždy ve mně zůstane,
však jednou i bolest milovat přestane.
Srdce se naučí pustit, co milovalo,
i když to kdysi všechno znamenalo.
A možná právě když přestaneme čekat,
začneme konečně znovu dýchat.
Žádné komentáře:
Okomentovat