bez hlasu, bez tváře, bez viny.
Dotkne se kůže, sevře dech,
jako když smrt šeptá svůj smích.
Jako kdyby nebylo noci promarněné pláče,
když sebevrah z okna skáče.
Ticho se vkrádá do každé věty,
a krev je jen inkoust psaný do temnoty světa.
Zdi znají jména těch, kdo křičeli,
do polštářů slzy tiše vyřveli.
Nemoc, co neléčí žádný lék,
rozežírá duši den co den.
A když mé oči pohlédnou do prázdna,
vím, že je mi každá minuta jasná.
Nečekám zázrak, nevěřím dnům,
jen tiše dýchám v chladném stínu.
Minuty pálí jak žhavé uhlíky,
čas se vleče jak žal přes kliky.
A smutek mi šeptá: „Už se vzdej,“
zatímco naděje slábne v dálce jak sen.
